Po zasmušilé pustině jel starý honec krav,
den temný byl a ševelil dech větru v stéblech trav.
Tu honec k nebi pohleděl a v hrůze zůstal stát,
když z rozedraných oblaků viděl stádo krav se hnát.
Jipijaé jipijajou, to přízraky táhnou tmou.
Ten skot měl rohy z ocele a oči krvavé
a na bocích mu plápolaly cejchy řežavé
a oblohou se neslo jeho kopyt dunění
a za ním jeli honáci až k smrti znavení.
Jipijaé jipijajou, to přízraky táhnou tmou.
Ti muži byli zsinalí a kalný měli zrak
a marně stádo stíhali jak mračno stíhá mrak
a proudy potu máčeli jim tvář i košili
a starý honák uslyšel jejich jekot kvílivý.
Jipijaé jipijajou, to přízraky táhnou tmou.
Tu jeden honec zavolal a pravil: „pozor dej!“
svou duši hříchu uvaruj a ďáblu odpírej,
bys nemusel pak po smrti se věčně věků štvát
a nekonečnou oblohou to stádo s námi hnát.
Jipijaé jipijajou, to přízraky táhnou tmou.
To přízraky táhnou tmou.
